Narodila jsem se 28.10.2001 v malé vesničce poblíž Kostelce nad Černými lesy.
Moje matka Angelika Dona Wan a otec Garibaldi Čierne Královstvo.
Mám 6 sourozenců, z nichž některé můžete vidět na fotografiích. Další povídání o mně,, mých rodičích i sourozencích už doufám zajistí (najdou-li si čas – alespoň to tvrdí, že žádný nemají) moji páníčkové.
Výstavní úspěchy Áji
| Datum | Místo | Druh | Ocenění |
| 20.4.2002 | Zubří | SKV | VN |
| 26.5.2002 | Litoměřice | MVP | VN1 |
| 28.7.2002 | Mladá Boleslav | NVP | VD |
| 8.9.2002 | Mladá Boleslav | MVP | D |
| 22.9.2002 | Brno | NVP | VD |
| 5.10.2002 | Zárybničná Lhota | KV | V |
| 9.2.2003 | Brno | MVP | V4 |
| 27.4.2003 | České Budějovice | MVP | V1 CAJC |
| 25.5.2003 | Litoměřice | MVP | V4 |
| 15.6.2003 | Praha | MVP | V2 Res.CAC, Res. CACIB |
| 29.6.2003 | Brno | MVP | V3 |
| 27.7.2003 | Mladá Boleslav | NVP | VD4 |
| 24.8.2003 | Ranč na Kamenci | 1. místo „Dítě a pes“ | |
| 10.9.2003 | Mladá Boleslav | MVP | V |
| 23.9.2003 | Brno | NVP | V2 |
| 18.10.2003 | Roudná | KV | V1 CAC |
| 8.2.2004 | Brno | MVP | V3 |
| 20.3.2004 | Katowice | MVP | VD |
| 21.3.2004 | Ostrava | NVP | V2 |
| 8.5.2004 | Roudná | SKV | V1 CAC |
| 23.5.2004 | Litoměřice | MVP | V3 |
| 27.6.2004 | Brno | MVP | V2 Res.CAC |
| 25.7.2004 | Mladá Boleslav | NVP | V2 Res.CAC |
| 5.9.2004 | Mladá Boleslav | MVP | V |
Zkouškové úspěchy Áji
| Datum | Místo | Zkouška | výsledek |
| 11.5.2003 | Ranč na Kamenci | ZOP | velmi dobře, 83 b. |
Rodokmen
Poslední dny…
19.1.2002 jsme si s velkou radostí přivezli malé štěňátko, ze kterého měl vyrůst pes, vlastně fenka, plemene, které jsme si vybrali, jako nejlépe splňující naše představy – Bernský salašnický pes. Prcek rostl jako z vody, mimo jednoho zánětu žaludku (to když sežrala kus plenky našeho prvního potomka) vyrostla bez jediného problému v krásnou, zdravou slečnu Áju.
Kupodivu za celé své „dětství“ mimo dvou okousaných keřů a několika poponesených květináčů na zahradě a okolo domu nic nezničila. Ani (mimo jednoho oblíbeného místa v rohu zahrady) nehrabala, boty nekradla.
Panička začala s Ájou objíždět výstavy (občas bychom mohli jet, a můžu si přihlásit příští… a nakonec jsme objížděli skoro všechny…). A kupodivu Ája byla celkem úspěšná.
Mezitím vyrostla v krásnou dámu, která si svojí pohodovou a přátelskou povahou získala srdce mnoha známých, ale i jen kolemjdoucích lidí. Neměla v sobě ani zrníčko agresivity, milovala děti. Postupně s věkem si od dospělých držela větší odstup, ale vždy se chovala přátelsky.
Na jaře roku 2003 téměř bez přípravy udělala zkoušky ZOP, byla velmi dobře ovladatelná a zvyklá na ruch dnešního života. V té době jsme se rozhodli, že uděláme vozík a naučíme ji tahat. Po počátečních problémech se to velmi rychle naučila od té doby najezdila několik set kilometrů s velkým, a od jara 2004 i malým vozíkem.
V létě 2003 na výstavě, který byla součástí letního tábora, ji poprvé vedl náš tehdy tříletý syn, a s velkým úspěchem vyhrál. Vzhledem k Áji velmi dobré ovladatelnosti ji Péťa stále častěji vodil na procházkách a výletech. Těšili jsme se, že časem začnou spolu jezdit i na normální výstavy.
Naprosto bez problémů jsme ji uchovnili, kyčle i lokte v pořádku.
Prostě jak řekla jedna naše kamarádka „zlatý pes“.
Když si promítám čas, co s námi Ája strávila, tak jediné záporné, co bych jí vytkl, je několik procent bázlivosti – bála se bouřky, ran, odstřelů v lomu. Jinak mne v celém jejím životě nenapadá nic, co bych si přál jinak – kromě délky.
Ale asi to bylo vše moc idylické.
V prosinci 2004 začala Ája hůř žrát a stále se to zhoršovalo. 30.12. jsme s ní byli na vyšetření v nemocnici. Po prohlídce a UZV vyšetření vše v pořádku. Pro jistotu jí nechali odebrat krev a čekali na výsledky. Bohužel po dvou hodinách jsme se dozvěděli krutou pravdu – selhání ledvin.
Okamžitě jsme začali s intenzivní léčbou. Až do 3.1.2005 byla v podstatě od rána do noci na kapačce, ale po krátkodobém zlepšení se její stav začal opět zhoršovat. Přestala i pít a po poledni 4. ledna další vyšetření krve ukázalo, že činnost ledvin se nepodařilo obnovit a její stav se stále zhoršoval a nedával šanci na alespoň částečné obnovení jejího zdraví.
Zbyla bohužel poslední možnost a odpoledne jsme nechali Áju uspat. Držel jsem její hlavu ve svém náručí a na pohled jejích očí asi nikdy nezapomenu.
Nevím, co budeme dělat dál. I když to byl „jen pes“, tak byla členem rodiny, cestovala s námi, trávila s námi dovolené a téměř veškerý volný čas. I letošní dovolenou jsme plánovali s tím, že vzhledem k již dvěma potomkům – jedním v kočárku, nám Ája pomůže s malým vozíkem s věcmi, které na celodenní výlety potřebujeme ssebou.
Ája nasadila laťku tak hrozně vysoko, že zvažujeme si už dalšího berňáka nepořizovat. Ale kdo ví.
Byl to úžasný tvor a děkuji za každou chvilku, kdy byla s námi. Jestli existuje nějaké psí nebe, tak vím, kde Ája právě běhá…